Práce oceněná v 16. ročníku celostátní literární, historické a fotografické soutěže Daniel.
Jak nás zajali
Adéla Kotranová
Ležela jsem v posteli a najednou jsem slyšela, jak někdo vešel do pokoje. Lekla jsem se, ale oči jsem nechala zavřené. Najednou jsem ucítila proužek teplého světla na mé tváři, otevřela jsem oči a oslepilo mě prudké světlo, maminka rozsvítila. Líně jsem zívla a začala pomalu vstávat z postele, jak ráda bych se podívala na Prahu zahalenou v mlze. Maminka řekla, ať jdu dolů na snídani, a zavřela za sebou dveře. Vzala jsem si své oblečení označené žlutou hvězdou. Najedla jsem se, sbalila jsem si svoji aktovku, ale vyrazit do školy jsem už nemohla.
Vyšla jsem před dům, stačilo jen pár kroků a už do mě někdo schválně narazil. Slyšela jsem, jak si o mně povídají a jak mnou pohrdají. Utekla jsem do slepé uličky a začala plakat, mrzelo mě, že mě lidé nemají rádi jen proto, že jsem židovka. Byla jsem chytrá a milá, každý to o mně říkal, když jsem ještě nenosila žlutou hvězdu. Měla jsem chuť vzít hvězdu a spálit ji na popel, ale věděla jsem, že nemůžu, prostě nesmím. Překonala jsem tedy vztek, otřela jsem si oči, zhluboka se nadechla a šla zpět na rušnou ulici. Stačilo jen pár kroků a stála jsem před budovou školy. Zadržela jsem dech a rychle vydechla, sklonila jsem hlavu a spěšně prošla kolem školy, jako když neexistuju.
Dorazila jsem domů, otevřela jsem dveře a zabouchla je za sebou, lehla jsem si do postele, zabořila obličej do polštáře a brečela jsem. Uslyšela jsem zvonek a seběhla jsem ze schodů, abych se podívala, kdo zvoní. Uviděla jsem, jak se táta dívá do kukátka na dveřích a ukazuje mamce, aby se schovala. Zahlédl můj pohled a vyděšeně mi ukázal, ať jdu nahoru. Vyběhla jsem tedy pár schodů a přikrčila se tak, abych mohla skulinkou sledovat, co se dole děje.
Táta si odkašlal a v klidu otevřel dveře. Muž ani nepozdravil a řekl otci: „Doslechl jsem se, že tu prodáváte starožitnosti.“ Otec přikývl. Muž vytáhl pár drobných a chtěl všechny starožitnosti za velmi malou částku. Otec okamžitě odmítl. Matka už to nevydržela, vyběhla z kuchyně jako by právě vařila oběd a řekla otci: „Dej mu to.“ Otec odmítl, věděl, že to dopadne špatně, ale chtěl si zachovat hrdost. Muž své peníze schoval a odešel, při odchodu se zmínil: „Toho budete litovat.“ Otec zavřel dveře a zhluboka vydechl, skoro jako by po celou tu dobu zadržoval dech. Rychle jsem vyběhla schody a schovala se do pokoje, aby mě otec nezaregistroval.
Začalo se chýlit k večeru a já si malovala výhled z okna, jak jsem si ho pamatovala z dob, kdy okna nemusela být zabedněná. Do pokoje vešla po chvilce mamka, aby mi řekla, že je už pozdě a mám jít spát, zhasla mi lampičku, která byla jediným světlem při kreslení obrázku. Odsunula jsem se od stolu, zastrčila židli a ulehla do postele. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem o tom muži, co chtěl starožitnosti. Ta věta, kterou řekl, mi utkvěla v paměti.
Zdál se mi sen o tom, že stojím v kruhu lidí a všichni dokola opakují: „Budeš litovat!“ Stále zvyšovali hlas. Začala jsem si zakrývat uši, ale i přesto jsem to stále slyšela, byla to noční můra. Najednou jsem sebou cukla a posadila se. Rychle jsem dýchala a srdce mi strašně bušilo. Podívala jsem se na okno, do pokoje mi pronikl slabý paprsek měsíčního světla. Jak ráda bych odhrnula závěs a pozorovala úplněk. Odhrnula jsem deku a vylezla z postele. Z mého přemýšlení mě něco vyrušilo. Někdo rozzlobeně a hlasitě zabouchal na vchodové dveře, lekla jsem se. Po malých krůčcích jsem šla směrem ke dveřím a už už jsem měla kliku na dosah ruky, když tu dveře rozrazil otec. Jen tak tak jsem stačila uhnout. Popadl mě za ruku a táhl dolů ze schodů. Nevěděla jsem, co se děje. Bylo mi tehdy třináct let.
„Co se děje?“ ale otec neodpověděl. Odvedl mě do sklepa a posadil k matce, která tam už čekala. Vzala si mě do náručí a pevně mě objala, věděla jsem, že mi na moje otázky neodpoví, a tak jsem se už víc neptala. Posadila mě pod schodiště a řekla mi, ať jdu co nejvíce dolů do tmy, která je pod schody. Pak si sedla vedle mě a tiskla si mě k hrudi.
Dveře se rozrazily a ti lidé v nich začali něco křičet německy. Matka se začala houpat ze strany na stranu, bylo vidět, že má velký strach. Začali křičet na mého otce a odvedli ho pryč. Všechen drahý majetek nám vzali a začali prohledávat dům, bylo mi jasné, že o nás vědí a nepřestanou nás hledat, dokud nás nenajdou. Slyšela jsem jednoho vojáka, jak jde nad našimi hlavami.
Našli nás! Neopatrně nás vzali za ruce a táhli pryč. Dali nás do nějakého vagónu a odvezli. Dojeli jsme na místo. Nahnali nás do jiného vagónu, ve kterém bylo podstatně víc lidí a nedalo se tam ani dýchat. Na jedné straně byl kýbl s vodou, na druhé kýbl na potřebu. Po cestě někteří z nás zemřeli, ale moje rodina vydržela. Vagón zastavil. Vystoupili jsme ven, kde stáli vězni s pruhovanými obleky a odnášeli z vagónů mrtvé. Nás mezitím rozdělili na muže a ženy. To bylo naposledy, kdy se mě otec dotkl a řekl: „Postarejte se o sebe!“ Už jsem ho nikdy neviděla, odešel.
S maminkou jsme šly na konec řady a postupně postupovaly davem vpřed. Tam stál nějaký muž a posílal ženy napravo, nebo nalevo. Za námi si nějaké ženy šuškaly, že se jedná o „DOKTORA SMRT.“ Došly jsme až k němu, podezíravě si nás prohlédl a posunul směrem do tábora.
Došly jsme do místnosti, kde jsme se musely svléct, oni nás oholili dohola a vytetovali nám číslo, které nás provázelo po celou dobu v Osvětimi. Bylo to peklo, den ode dne jsem hubla a ztrácela síly. Pracovaly jsme tvrdě a každý, kdo byl nemocný nebo slabý, byl zabit. Po nějakém čase onemocněla i má matka. Nechtěla jsem, aby umřela, tak jsem jí nechávala svůj příděl potravy, aby načerpala sílu. Ale nepomáhalo to. Nemoc se snažila dlouho skrývat, ale za čas se na to stejně přišlo. Když ji odváděli, dívala se na mě, nemohla jsem nic dělat, jen jsem brečela.
Po pár dnech od odchodu matky jsem měla čtrnácté narozeniny, ale byla jsem jako dospělá. Věděla jsem, jak to v táboře chodí, takže jsem se obešla bez cizí pomoci. Pomalu jsem začala ztrácet naději, ale i ten nejmenší kousek naděje stačil. Jen doufat. V Osvětimi jsem strávila dva roky, které na mně zanechaly psychické i fyzické následky.
Poslední překážkou byl takzvaný pochod smrti, při kterém se chtěl Hitler zbavit svědků. Každý dostal misku a vyrazilo se na nekonečnou cestu. Šly jsme dnem i nocí a byly jsme vyčerpané. Nesmělo se zastavit, každý, kdo se zastavil, byl zastřelen. Počkala jsem tedy na příležitost, až se budu moci schovat pod mrtvolu. Byl to nějaký muž, byla jsem drobná, takže to šlo snadno. Když už jsem neslyšela žádné zvuky, odplazila jsem se do stavení na druhé straně cesty a vyčerpáním jsem usnula.
Vzbudil mě hluk, s námahou jsem zvedla hlavu a otevřela oči. Přede mnou stál voják a říkal, že Hitler je mrtvý. Byl to Rus. Ruští vojáci takovéto domečky prohledávali a nacházeli ty, co přežili konec války.
Přežila jsem se. Díky své vůli a víře.