Daniel Beníšek – Buď já, nebo oni

/Daniel Beníšek – Buď já, nebo oni
Práce oceněná v 16. ročníku celostátní literární, historické a fotografické soutěže Daniel.

Buď já, nebo oni

Daniel Beníšek

Buď se k nim přidám, nebo půjdu na smrt. Napadlo mě, když jsem jako každý večer usedl za svůj stůl. Tahle myšlenka mne trápí už dlouhou dobu, škrábe se mi na mysl, ničí mě. Takovýto nátlak jsem ještě nikdy nezažil. Nerad bych dopadl jako můj bratr, který již ve válce padl. Bylo mu pouhých sedmnáct let, na frontě nepřežil ani měsíc. Když domů přišla zpráva o jeho smrti, byl jsem tak otřesen, že jsem neuronil ani slzu. A potom tohle….

Když jsem poprvé narukoval, moje volba byla jasná – pracovní tábor. Nikdy jsem nechtěl držet zbraň, natož někomu ublížit, či snad zabít. To jsem však nečekal, co mě potká. Ani ve snu by mne nenapadlo, jaká zvěrstva dokáže napáchat lidská ruka. Už při mém příchodu mi bylo jasné, že všechno bude jinak, než mi slibovali. Pracovní tábor totiž nenese štiplavý zápach na uhel spáleného masa a nezní jím symfonie bolesti a utrpení. Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, kam mě odvezli – koncentrační tábor.

Mé ideje se rozplynuly stejně jako mlha nad ranní rosou. Bylo to mé první ráno v koncentračním táboře, a i když jsem  byl strážným, připadal jsem si jako vězeň. Vězeň v mé vlastní hlavě. Stačilo jen přihlížet, co těm ubožákům dělají a cítil jsem se mizerně. S každým výkřikem bolesti jsem musel zavírat oči, musel jsem si představovat, že jsem někde jinde. Byl jsem svědkem nesmírné nacistické krutosti, když bez mrknutí oka popravili ani ne desetileté dítě, které se přes plot snažilo dostat ke své mamince. Málem jsem omdlel, když malá ručička bezvládného těla dopadla na špičku mé boty. Chtěl jsem ji zachránit, ale nemohl jsem. Od té doby jsem si pořád říkal, buď já, nebo oni.

S ostatními dozorci jsem se moc nebavil, což mi na psychické pohodě nepřidalo. Byli dokonce tací, kteří se hádali o to, kdo zabil nejvíce židů. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem pomalu ztrácel sebe samotného. Pomalu jsem přestával soucítiti s oběťmi a snažil jsem se myslet jen sám na sebe. Postupem času jsem se mohl dívat, co těm chudákům dělají. Cítil jsem, že se stávám jedním z nich. Pár dozorců se se mnou začalo i bavit. Netoužil jsem po jejich pozornosti, ale už jsem nemohl vystát samotu.

A pak přišla smrtelná rána. V popravčí četě chyběl jeden muž a mí noví „přátelé“ mě na to místo navrhli. Nemohl jsem nic dělat. Dokonce jsem přestal psát domů své matce, styděl jsem se za sebe. Už to takhle dál nevydržím. Stala se ze mě zrůda, která se nebojí vztáhnout ruku na cizí život. Jsem snad bůh, abych si mohl hrát s životy ostatních???

Cítil jsem obrovský strach, hněv a beznaděj. Ještě před pár měsíci by mne ani nenapadlo, že se ocitnu na místě jaké je toto. Stýská se mi po domově. Chci z tohoto bohem zapomenutého místa už vypadnout, ale nevím, jestli je to vůbec možné. I když se odsud dostanu, tak mě budou stejně navždy pronásledovat vzpomínky. A dnes tu opět sedím nad svým stolem zoufalejší než kdy předtím. Nevím, jestli jsem se na začátku rozhodl správně.

Po pár dnech beznaděje mne napadá jen jediné východisko. Sedl jsem si za svůj stůl jako obvykle. Pomalu jsem vytáhl svou zbraň. Zvědavě jsem si ji prohlédl a ušklíbl se. Bylo mi směšné, že věc, kterou jsem tolik nenáviděl, mi dnes přijde jako jediné východisko. Položil jsem si ji ke spánku. Hlaveň mě zastudila na holou kůži. Zavřel jsem oči. Naposledy jsem se nadechl a ……………………